Recenze knihy od Aleše Vašíčka

Na tohle psaní jsem se těšil asi jako Maryška Hrabalová, až ráno vstane a usmaží si čerstvý řízek. Zvláštní je, jak okolnosti dokážou být kýčovité: psát o poušti, zatímco za oknem chumelí, dům je zapadaný sněhem a v kamnech plápolá oheň. Jenže ono to není tak úplně mimo. Někdy mám pocit, že jsme právě pro tyhle chvíle, které měly teprve přijít, rok co rok do pouště vyráželi.

"Pavel píše o nás a o našich démonech."

Posadil jsem se ke stolu a vedle sebe srovnal všechny knihy, které jsem o poušti doma našel. Všechny ty návody Jima Stablera jak neztratit orientaci, jak překonávat duny, jak vyprostit auto z písku. Nebo pouštní bible Chrise Scotta z dob, kdy ještě nebyl internet, a trasy přes poušť byly žhavé zboží. Pokoutně posháněné mapy Sahary, mnohdy psané azbukou a potažmo neskutečné příběhy dobrodruha jménem László Almásy, skutečného "Anglického pacienta".

Potřeboval jsem si utřídit materiál, který bych mohl postavit proti knize, kterou jsem nedávno dočetl, proti knize Uštknuti Saharou mého kamaráda a spolujezdce Pavla Šuby. Na křtu knihy jsem řekl Pavlovi, že nevím, jestli jeho kniha osloví i lidi, kteří nikdy na poušti nebyli. A tím nemyslím na poušti jako na odpoledním výletě s nazdobeným velbloudem. Myslím tím vjet do pouště a za nějaké dva, tři týdny se vynořit s plnovousem, rezavými vlasy, jak se do nich nalepil písek a s prázdnou myslí. Respektive myslí plnou podivného ticha, které někoho vyděsí a jinému změní život. Vím, zní to pateticky, ale jen přesně do té míry, jak patetická se někdy v něčem může čtenáři zdát Pavlova kniha. Chtěl jsem o této knize něco napsat, něco, co by připomínalo recenzi. Ale jakožto kmotr knihy a člověk, který si poprvé ve svém životě může zajít koupit do knihkupectví knihu, otevřít ji a přečíst si v ní své jméno, prostě z této pozice je dost těžké býti nezaujatým kritikem. Co ale můžu udělat, to je vysvětlit, čím pro mě tahle kniha je. Čím pro mě je mezi těmi ostatními knihami o poušti.

Než partu mužů, lačných po dobrodružství, poušť zkrotí, vřítí se do ní jako stádo býků a na pár dní jim patří svět. Je to velmi maskulinní prostředí, kde se mluví sprostě, plechovky s pivem se podávají za jízdy z auta do auta, na velkou se labužnicky chodí společně a usíná se u ohně pod závalem bohatýrských historek. Každý, kdo by v takovém prostředí danou skutečnost příliš romantizoval, riskuje, že by dopadl jako Trubadix z komiksu o Asterixovi. Tedy ten zpěvák a estét, který vždy skončí spoutaný, aby zpěvem nerušil závěrečnou hostinu. Zkuste pak v autě za jízdy do vysílačky začít recitovat báseň, kterou najdete hned v úvodu knihy. Myslím, že vždy došlo jen k verši ".. šibalsky pomrkává...".

Pavel píše o nás a o našich démonech. A má pravdu, protože když se v poušti překulí určitá doba euforie a duny na obzoru vás obklíčí svým oceánem, tou Šumavou z písku, pochopíte, že je to doopravdy. A když je něco doopravdy, vystoupí z vás vaši démoni. Někdy vás nutí zpívat šlágry Karla Gotta a hystericky se smát všem, kterým to leze na nervy. Někdy celé hodiny mlčíte s lahví rumu, koukáte do dáli a v hlavě se vám začínají psát první řádky knihy.

Naše (zatím) poslední cesta měla jako jediná nějaké poslání. Když tedy opominu snahu naší libyjské výpravy jet ve stopách českého cestovatele Františka Elstnera. Naposledy jsme vezli dopisy nám známých i neznámých lidí na mys Juby, kde bylo jedno z pouštních letišť průkopníků letecké pošty Aeropostale. Shodou okolností to bylo právě místo, kterému v roce 1928 velel Antoine de Saint-Exupéry a kde také začal psát. Osobně si myslím, že stejně jako my, i on tam měl dostatek času, rozmlouvat se svými démony.

Když se člověk živí psaním jako novinář, jak tomu je v mém i Pavlově případě, věřím, že je profesionálně deformovaný potřebou jasné dějové linie, jasného příběhu, ale zároveň hoří touhou, urvat se z okovů otrockého popisu faktů a léta usurpovaný vlastní pocit z věcí a světa prostě vhrnout na papír. Expedice Jižní pošta v sobě měla tu správnou roznětku, protože měla děj a hlavně dohru. Fakt, že jsme z mysu Juby odeslali dopisy skutečných lidí, spustil lavinu událostí, které nám vzaly dech. Pavlův démon konečně, po letech přemýšlení, usedl a začal psát.

Když jsem začal knihu číst, cítil jsem tu sílu, s jakou se to všechno dralo ven. A protože jsou to prožitky mnohdy společné, fandil jsem mu a těšil se, co bude dalšího na řadě. Ta kniha, aniž by to možná Pavel tušil, pro mě osobně završila něco, co vzniklo před třinácti lety v garáži. Ležel jsem pod svým zebrovaným Land Roverem Defenderem, vyřazeným z Jihomoravské energetiky po deseti letech těžké elektrikářské služby. Sakroval jsem, ale jen tak na půl huby, aby se Defík neurazil, a kompletně přetěsňoval nápravy, aby nebyly hned zanesené pískem. Celkové přípravy toho auta na první výpravu do pouště trvaly asi půl roku. Nevěděl jsem, co nás čeká. A myslím, že jsme to nevěděl nikdo. Ale proč to píšu? Ta dlouhá předehra vyvrcholila nepopsatelným pocitem zadostiučinění, když to mé staré auto všechno přežilo. Když mnohdy narychlo opravené závady vydržely fungovat a my s nimi ještě dlouho jezdili i doma. Ten pocit, když ve vánici doléváte z kanystru ještě libyjskou naftu, když vystoupíte před svým domem v pískem ošlehaných hadrech. Ten pocit, když se vrátíte z pouště. Cítíte, že se něco stalo, něco příjemného a víte, že bude ještě dlouho trvat, než to budete schopný někomu vyprávět. A proto jsem rád, že to Pavel dokázal. Protože to dokázal za nás za všechny.