Rozhovor pro deník Právo

Pavel Šuba staví kameny na hlavu


Novinář, cestovatel, fotograf a stone balancer Pavel Šuba (42) je jedním z prvních Čechů, kteří se začali věnovat ve světě velmi oblíbenému stone balancingu - vyvažování kamenů. Editor Radiožurnálu a olomoucký rodák nedávno vydal velmi zdařilý "pocitopis" Uštknuti Saharou, inspirovaný dobrodružnou cestou do Maroka, kde hledal malého prince v poušti.

Proč jste se začal učit stavět kameny na hlavu?

Dostal jsem se k tomu celkem náhodou. V létě roku 2015, když jsem se vrátil z rodinného výletu, kde jsme se s dětmi snažili u Berounky postavit co nejvyšší kamenné věže, se ke mně dostal článek o stone balancingu. Objevil jsem na internetu neuvěřitelné fotky a videa Kanaďana Michaela Graba a říkal si, že to přece není možný. Chtěl jsem tomu přijít na kloub. Hodiny jsem se snažil postavit jeden kámen na špičku. Až najednou zůstal nehybně stát.

Je to skutečně jen fyzika, jak se tvrdí?

Rovnovážná poloha vratká neboli labilní. Doufám, že si to, pane profesore Jadrníčku, pamatuju alespoň částečně správně... Ano, je to fyzika bez použití lepidla, myslíte-li to takto. A taky grif a trpělivost. I když já vlastně moc trpělivý nejsem. Pro mě je to totální vyčištění hlavy. Ono totiž, když jedete na kole, běháte nebo plavete, pořád u toho můžete přemýšlet. Hlava vám pořád šrotuje. Jenže při samotném stone balancingu to, aspoň podle mého názoru, nejde. V tu chvíli jsou tam jen kameny, já a hledání rovnováhy.

Co na to říkají vaši nejbližší?

Protože znají moji prchlivou povahu, tak se ze začátku dost divili, jak můžu nehnutě stát několik hodin na jednom místě s nějakými šutry. Myslím si, že už si zvykli.

Vybavujete si svůj první takto postavený objekt?

Ano. Bylo to ve Zbirožském potoce cestou ke Skryjským jezírkům. Kousek od turistické pěšiny jsem se pokoušel vybalancovat dva podlouhlé kameny a na ně postavit na špičku třetí, ve tvaru obrácené pyramidy. Když šel někdo kolem, od stavby jsem stydlivě poodešel a dělal, že si hraju s dětmi. Nakonec se mi to podařilo. Byl to úžasný pocit. Dnes bych to už samozřejmě dělal úplně jinak. Znáte to. Poprvé to není nikdy dokonalé, ale pamatujete si to celý život.

Podle snímků to vypadá, že kromě kamenů stavíte z čehokoli - z televizních ovladačů, ledových ker, hlemýždích ulit. Co je při této činnosti nejsložitější?

Největším nepřítelem je dokonalost. Každý kámen má v sobě nějakou nedokonalost, třeba trhlinu nebo prohlubeň, a to je právě to místo, kam můžu opřít další šutr. Složité je vyvažovat předměty, které vytvořil člověk a jsou bez nepřesností. Největší výzvou taky je nezničit ze vzteku své dosavadní dílo.

Z čeho jste vytvořil nejsložitější skulpturu?

Takhle já to neberu. Nejde o nějakou soutěž, kdo víc nebo výš. Hlavní je pocit a výsledný vizuální dojem. Některé výtvory vypadají neuvěřitelně, a přitom jsou jednoduché. Na druhou stranu vám může na první pohled banalita dát pořádně zabrat.

Jak dlouho takový objekt přežije?

Několik dní i pouze pár vteřin. Musíte počítat s větrem, vodou nebo zachvěním země. Někdy stavby zničí lidé třeba tím, že kamenem pohnou, aby se přesvědčili, že není přilepený.

Už jste zaškolil nějaké další nadšence?

Známí mě přesvědčují, že bych měl uspořádat nějaký workshop, že budu mít narváno. Mně to ale připadá směšné. Vždyť je to jenom skládání šutrů na sebe. Taková blbost. Něco jako jít si lehnout na koleje a plivnout na osmičku. I když ne tak nebezpečné. Dvě věrné žačky už vlastně mám: své malé dcery.

Kromě tohoto neobvyklého koníčku a práce v rozhlase jste napsal poutavou knížku Uštknuti Saharou o africké výpravě nazvané Jižní pošta. Co bylo jejím posláním?

Ten nápad zrál postupně, až vykrystalizoval v sice trochu bláznivé, ale poetické poslání. Jsme čtveřice lidí - Aleš, Dušan, Radek a já -, kteří se potkali na cestách, a spojilo nás kromě lnutí k terénním landroverům také Maroko. Chtěli jsme tam po letech znovu spolu vyrazit. Aleš neměl dost dnů dovolené, a tak vymyslel, že by část cesty byla služební, a protože pracuje v televizi, napadlo ho natočit reportáž o letecké poště, konkrétně o Antoinovi de Saint-Exupérym, který po sobě v Maroku zanechal spoustu výrazných stop. Když jsem si začal fascinovaně o pionýrských začátcích letecké pošty číst, došlo mi, jaká je škoda, že už si dopisy moc nepíšeme. A nápad byl na světě.

Do Maroka jste odvezli 114 dopisů. Bylo těžké je sesbírat?

Vyhecovali jsme nakonec stovku lidí, kteří napsali dopis někomu blízkému. Ta psaní jsme vzali a odvezli je na mys Juby, na jih Maroka, kde Exupéry pracoval jako velitel základny. Z tamní pošty jsme dopisy rozeslali. Bláznivé, ale poetické zároveň. Mělo to úspěch a velmi pozitivní odezvu. Už jsem proto přemýšlel, jak Jižní poštu (pojmenování expedice bylo inspirováno Exupéryho knihou Kurýr na jih - pozn. red.) zopakovat, ale ještě nepřišel ten správný čas.

Putování za "hledáním malého prince v poušti i v sobě", jak zaznívá v anotaci knihy, vyvrcholilo po tisících ujetých kilometrů. Co všechno jste během expedice museli překonat?

Žádná katastrofa se neodehrála. Ale jednou z věcí, která se prolínala celou cestou a táhne se i knihou Uštknuti Saharou, je "souboj" novodobých cestovatelů s moderními technologiemi. Dřív měl člověk na výpravách daleko víc šancí přemýšlet sám o sobě. Ponořit se nerušeně do svých myšlenek, prožívat, čistit hlavu. A třeba, nadneseně řečeno, "hledat toho malého prince v sobě". Teď jsme pořád v pokušení. Sociální sítě a videochat fungují už i v nejzapadlejší vesnici v horách nebo na poušti a nedávají nám možnost se odstřihnout od světa, který jsme nechali za mořem.

Řada lidí přestává skutečně prožívat zážitky. Důležitější jsou pro ně selfíčka...

Zmíním klasickou situaci. Sedíme v bistru na rušné ulici a čekáme na jídlo. Dřív bychom se spolu bavili, žertovali, vyměňovali si zážitky, ale místo toho teď každý píše blízkým, dává fotky na Facebook, Twitter, Instagram... Jsme vlastně na více místech najednou, ale nikde pořádně, naplno. Jak jsem napsal v knize: To, před čím utíkáme, už je dávno před námi.

Děláte si z výletů deníkové záznamy?

Ano, popis trasy, zážitky, myšlenky. Musím se k tomu nutit, člověk by si raději užíval nebo odpočíval, ale kdybych si nezapsal některé detaily, zapomněl bych na ně pod přílivem dalších vjemů. Je to jako dennodenní vytrhávání baobabů na planetce B612 (ze slavné Exupéryho knihy Malý princ, v níž blonďatý chlapec přišel na Zemi z fiktivního asteroidu posetého semeny baobabů, které mohou planetu roztrhnout na kusy, pokud nejsou včas vytrhnuty - pozn. red.). Někdy nevadí, když se některé věci nechají na později, ale u zápisků z cest stejně jako u baobabů je to vždycky katastrofa. Přitom stačí zapsat z toho konkrétního zážitku jedno jediné slovo a doma se vám potom znovu rozvoní celá situace.

Knihu označujete za "pocitopis". Proč?

Od začátku, když jsem to začal s knížkou myslet trochu vážně, jsem si říkal, že to nesmí být klasický cestopis. Takových jsou tuny a určitě lepších. Ale ta kombinace - Maroko, dopisy, Exupéry, Malý princ, poušť -, to všechno lákalo k tomu, začít psát, nadneseně řečeno, "cestopis své duše". Je to takový pokus rozhlížet se kolem a přitom popisovat, co se děje uvnitř.

Je to vaše první kniha?

Ano. Jako novinář jsem napsal nebo natočil spoustu reportáží nebo internetových deníčků, ale teprve s Uštknuti Saharou jsem se poprvé rozhodl k tomu, doma sednout a pořádně se rozmáchnout. V podstatě projít celou tu cestu znovu jakoby pomaleji. A nejenom tuto. Jsou tam vzpomínky na předchozí expedice do Libye, Maroka, Sýrie, ale taky na pracovní cesty třeba do Afghánistánu. Probleskávaly ve mně. Jedete expedičním džípem po naprosto bezpečném Maroku, padne tma, zahlédnete nějakou krabici na silnici, u ní člověka, a najednou se vám vybaví jízda pancéřovaným humvee v Afghánistánu a vytane ten domněle zapomenutý strach, že pod vámi bouchne mina. Došel jsem k tomu, že už mám o čem psát, přišlo takové zvláštní puzení říct víc než jen zprávu na minutu třicet.

Stone balancing vám přináší určitý relax. Podobně to máte i se psaním takových pocitopisů?

Nevím. Společným jmenovatelem asi je, že při tom nejde myslet na nic jiného. Že se musíte plně koncentrovat a zároveň nechat unášet. Poddat se. Psaní knihy je nesmírně vzrušující poznání sebe sama. Hromada pocitů, ať už pozitivních, nebo negativních, které obnažíte až do krystalické čistoty.

A našel jste malého prince?

V Maroku je spousta obchůdků, kaváren, restaurací nebo třeba kempů, které mají malého prince v názvu. V jednom takovém kempu jsem se ptal jeho majitele na tu samou otázku - jestli našel malého prince. Překvapil mě. Říkal: Já jsem malý princ. Pak se smíchem dodal: Tedy byl jsem, ale už jsem z toho vyrostl. Ale vy se asi ptáte, jestli jsem našel malého prince v sobě. Myslím, že v mé knize je na to odpověď.