Šeptem tam na břeh

"A potom budeme tvými milenci. Otrokyně, čti nám verše..." (Kurýr na jih)

Abys věděla, že se blížím. Aby se otevřela chvíle, jak podle pana Hraběte: "...jen malá chvíle tak akorát na jeden tulipán naklánějící se ke mně..." Abys věděla, že...jsi...náručím milenky, co tají všechna svá trápení a přijme mě pro ten moment závrati, ve kterém lásku snídáme na holé zemi syrovou jak tatarský biftek, dychtivě, bez obav z následků, protože není čas na starosti, pochybnosti, výčitky, ale jen pro ten pach krve z rozedrané kůže, tu slanou příchuť rtů napuchlých ze zpoceného milování, pro ten úžas, výkřik, sten...neboť Tvoje láska je skutečný pokrm, po kterém musím lačnit, nechat se drásat tím svíravým kručením někde uvnitř; to z této zdobné krmě je možné si vzít jen tak na lžičku a labužnicky ochutnávat, přivonět si ke každému soustu, ale taky hltat přímo z mísy plnýma rukama - zalykat se láskou až do břichabolu...Tvůj lepkavý hlad. Sladkosti.

Předtucha prochází celým tělem. Vracím se k Tobě. Chvění...bylo to tak...jako bychom do sebe patřili už odedávna...mám to ještě na jazyku...tajné mapování Tvého těla. Zatím v ne příliš dobrém rozlišení, ale už dokážu přejít Tvé hory, nížiny, pouště... Dostat se až do těch nejtajemnějších zákoutí. A ztratit se. Úplně celý se v Tobě ztratit. Odevzdaně. Najít poklad.

Zvláštní. Hrozně zvláštní. Pořád to beru jako sen: zahalený mlhou, ostrým protisvětlem...něco, co se vůbec nestalo. Zítra (ó, jak drzé dovolit si napsat tak samozřejmě to slovo:) - zítra mě štípni, ať vím, že se mi to nezdá. Ať se naplno nadechnu. Ať vím, že doopravdy žiji.

Vytřeštěně hledím do paměti - na Tvé nebojácně drzé tělo. Krásné. Precizně vysoustružené, na zakázku. A na Tvou něhu. Bezstarostnou, vílí. Posbíranou za ranní rosy se zabijáckou samozřejmostí. Ano, ta prapodivná samozřejmost, že takhle je to správně. Pro tu vychrtlou chvíli...

Šepotem do tmy odříkávám tyhle řádky, jako když šustí vločky. Vím, že čekáš na břehu vyšňořená, v letních šatech pro pohledy všech, kteří se nad ránem přiblíží s výkřikem v očích. A pod tím vzdušným hadříkem ze súku, pod hedvábným omakem Atlasu, tam budeš jen pro mě...úplně nahá, zvoucí do žhavého klína, kam se tak rád choulím,...

Už nejsem ten panic, co se před desíti lety bázlivě tázal, jestli se smí dotknout - a čekal, co se bude dít. Je ze mě dospělý muž, který zná záhyby Tvé duše; přesně ví, kam sáhnout, kam se vrátit, kde pohladit, kde přitlačit, čemu se vyhnout, co a kdy (ne)vyslovit...

Za chvíli Tě nasvítí, aby bylo jasno: jsi tak...krásná, že my smrtelníci, budeme přivírat oči vzrušením, šilhat do výstřihu, natahovat prosebně ruce, utonutí nad vodou zkoprněle tajit dech.

Těším se. Na ten pohled. To tajemství proletí mezi námi dvěma, úplně neslyšně, jako rentgen. Věz, že na to v tu chvíli budu myslet, věz, že z toho budu celý ten den týt. Bude to jen vteřina, ale bude v ní všechno...

Lásko? Slyšíš mě? Lásko...až do teď jsem nikdy nevykřikl Tvoje jméno. Z bázně slova. Strachu neozvěny. Tebabojný. Jsem jako v lisu. Pojď se se mnou milovat. Jsem tedy. Nádech na tři vykřičníky: Áááfríííkóóó!!!

UŠTKNUTI SAHAROU
Všechna práva vyhrazena 2017
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky